Víťazi Trienále portrétu – Open Call

Do Otvorenej výzvy Trienále portrétu, ktorú Liptovská galéria Petra Michala Bohúňa vyhlásila v minulom roku sa prihlásilo viac ako 150 autorov, z nich odborná porota vybrala na výstavu 47. Ich diela môžu návštevníci vidieť od 20. apríla do 4. septembra 2021 vo Veľkej výstavnej sieni LGPMB. 29. augusta zasadla odborná komisia, ktorá určila víťazov. Cenu Grand Prix udelila Lukášovi Houdekovi za dielo Autoportrét a Cenu poroty získala Martina Mäsiarová za súbor diel s názvom Stretnutie s pozorovateľom.

Počas trvania výstavy mali návštevníci možnosť rozhodnúť o víťaznom diele, ktoré získa Cenu návštevníka. Najviac návštevníkov hlasovalo za dielo Ivety Tomanovej s názvom Samota I. – X. Z hlasujúcich návštevníkov bola vyžrebovaná p. Erika M. , ktorá obdrží od galérie vecnú cenu. Všetkým oceneným blahoželáme.

Ako ocenení autori vnímajú portrét v 21. storočí a čo predstavujú ich diela?

LUKÁŠ HOUDEK

Portrét vnímám jako velmi širokou disciplínu, jejímž cílem je zachytit podobu a charakter určité osoby, případně místa, živočicha a podobně. Sám se portrétu věnuji od počátku své tvorby, a to v klasické formě za užití média fotografie. Při snaze jít více do hloubky však ne vždy klasické techniky spojené s portrétem stačí. Už v roce 2011 jsem proto při snaze vystihnout jednu ze zásadních rovin identity mé matky zvolil nasnímání všech kalhotek, které vlastní. A ty pak všechny společně, vedle sebe, tvořily její nejintimnější portrét, který jsem schopen vytvořit. Ne snad proto, že právě spodní prádlo patří do intimity. Můžeme však na něm sledovat další roviny její osobnosti nebo života. Troufám si říct, že klasický portrét by tyto roviny odhalit nebyl schopen. Podařilo se mi to až v díle Všechny kalhotky mojí matky.

Lukáš Houdek, Autoportrét, 2020, inštalácia

S Frankiem jsem se poznal na netu. Bylo mi něco přes dvacet. Žil v Miláně, pocházel z vlivné čínské rodiny, před jejímž tlakem do Evropy utekl. Po několika vyměněných zprávách mi napsal, že by mě chtěl poznat. Jestli mám nadcházející víkend čas. Pak mi, jen tak, přišla elektronická letenka. A já za ním po chvíli přemýšlení za pár dnů skutečně odletěl.

Na hlavním náměstí v Miláně mě vyzvedl pohledný vysoký muž v dlouhém černém kabátu. Odvedl mě do svého mezonetového bytu přímo na Piazze del Duomo. Povídali jsme si a on po pár hodinách řekl, že mě miluje. Přišlo mi to zvláštní, ale neřekl jsem nic. Nic jsem k němu necítil.

Frankie se pohyboval ve vysokých kruzích, běžně za všechny platil, zval místní modely a modelky do nejdražších restaurací, dával jim drahé dárky. „Nakonec jsem ale strašně osamělý, příjde mi, že  mě nemají doopravdy rádi,” řekl mi pak smutně jeden večer ve svém bytě. Bylo mi ho líto.

Když jsme pak šli spát, chtěl sex. Odmítl jsem. Chvíli mě přemlouval a pak mi chytil ruce, abych se nemohl bránit. Po chvíli jsem se přetahovat přestal. Nechtěl jsem mít na rukou modřiny. A tak jsem se podvolil. Když bylo po všem, dělal, jako by nic. Řekl, že mě miluje. Zase. A já věděl, že to musím vydržet až do svého odjezdu. Neměl jsem kam jinam jít.

Ráno odněkud vytáhl černý kožený kabát značky Kenzo. Prodával se za víc jak třicet tisíc. Byl fungl nový. Řekl, že mi ho chce darovat, protože mi bude slušet. A že vyrazíme na nákupy a nakoupí mi něco na sebe. Já razantně odmítl. Minimálně na tom kabátu však trval. A tak jsem ho  nakonec přibalil do svého kufru a další den        s ním odletěl zpět do Česka.

S Frankiem jsem se už nikdy neviděl. Kabát mi od té doby visí ve skříni. Na sobě jsem ho měl jen párkrát. Sluší mi. Vždycky mi ale připomíná, za jakou cenu ho mám. Občas si ho obléknu, když venku mrzne a já chci vypadat dobře. Nebo si ho vezmu jakoby schválně. Abych si dokázal, že jsem v pohodě. Protože tehdy jsem v pohodě nebyl. Když mě v něm pak lidé chválí, je mi zvláštně.

MARTINA MÄSIAROVÁ, Stretnutie s pozorovateľom, 2017-2021, kombinovaná technika

Moje kresby sú portrétom niečoho, čo už nie je, ale niečo z toho vo mne trvá je portrét udalosti – stretnutia. Kresby zachytávajú (a to doslova – snažia sa chytiť a podržať niečo, čo uniká, zadržať to, kým sa to nestratí) udalosti, vzťahy, situácie. Keď kreslím, spoznávam to odznova. Môj portrét je impresia prefiltrovaná pamäťou, zachovaná emócia, odtlačok. Môj portrét nereprezentuje objektívnu realitu. Nechce byť realistický ani naturalistický, ale ani idealistický. Je to také subjektívne potvrdenie – boli sme tam…. je archívom, možno sa uchová ako jediný záznam.

IVETA TOMANOVÁ, Samota I. – X., 2020, kombinovaná technika

Portrét je pre mňa život, ktorý žijeme, so všetkými trápeniami a radosťami. Svojou tvorbou sa snažím mapovať môj pohľad na svet okolo mňa. Vytváram self-portréty situácií, ktoré prežívam a sa ma osobne dotýkajú.

Výstavný projekt Trienále portrétu z verejných zdrojov podporil Fond na podporu umenia.